About

At first, I had no desire for a blog or my own website. It was a very good friend of mine who was repeating all the time that I should create one, and that he is of course willing to help me anytime. But I did not want one, or better said, I did not need one. I had nothing to upload. And when he created his (another) website for poetry, lyricall.cz, where he shares my poems, the number of reasons to start my own almost reached zero.

When I needed to share some of my short stories, I shared them directly via a message or e-mail. There was no audience for my stories anyway.

For my music I had YouTube, which honestly worked just fine. Besides, many people, or let’s say people around me, are mainly focused on social media, so if I wanted to become popular, starting maintaining my social media seemed much more effective.

However, then something changed.

Something changed when I created a long list of non-mainstream tips for Prague, that originally was only 34-items long, but it continued to grow (since the endgoal was and still is 100). But this list continued to grow, and it became a fairly long text. I had to copy it and send, or resend the message or sometimes, if I wanted to be fancy, I sent a PDF. Then I made Slavic fake-friends catalogue (that is also growing) and suddenly I came to a realization: Yes, I do in fact need my own blog!

And so this page came to light. And right after that we turned on the dark mode permanently, because I like it better.

The content here is going to be exclusively mine and about topics that interest me, or about my work (see Science) that I spent too much time with, and one A from my professor is not enough attention. When solving some of those problems, I realized that I did not find anyone else solving it, so I share it believing/hoping that someone out there will copy some bits of my work - I have accepted the principles of my dear IT friends.

The same with art. Why do my friends have to wait until we see each other to see some of my great works? It makes so much more sense to actually post it on a blog, where they can see it anytime they want. I had considered sharing it on aforementioned social media, but at that time I still was too shy to actually share it too publicly.

Albeit this is not the foreword for a book, I will end this by thanks to my friend whose shoulders are my second shoes and thanks to whom you read these words. Behold his blog!

However, besides that, let me say a couple of words about the technicalities here. I am from Czechia and people here speak Czech. I love this language and I take the best care of it and try to contribute as much as possible. That’s why I still write poetry mostly in Czech. I still don’t understand how this language, that is not based on rules but rather on collection of exceptions, could survive, but I will defend it with everything I have!

Although that being said, I would lie if I said that it is convenient to write in Czech. I have too many non-Czech friends to keep the content for those who were born in Czechia only. For that reason, and I am not the only one, this blog is funnily but also stupidly maintained in both English and Czech. Some post will receive their translation, some will not. Some were born in English, and some are not worth translating or are impossible to translate (see Návštěva Kurypánů). But, in the end, in the 20’s of the 21st century, it is easy to translate anything with AI. And I kind of expect that people who visit this blog won’t get scared away and if they truly want to read something, they will. The only problem is that poems stop being poems, and a lot of very specific jokes or precise work with the language will disappear from my short stories. But I still recommend reading them. Unfortunately, I do not have the will (nor time) to translate each story with such care that I wrote it with.

Oh well, and finally, I will try as much as possible to show off with my Spanish skills! So on top of the language inconsistentness, get ready for occasional Spanish. Enjoy!

❦ ❦ ❦

O

Na začátku jsem vůbec neuvažoval o vlastním blogu nebo vlastních webovkách. Byl to můj dobrý kamarád, který mi neustále opakoval, že bych si měl vést vlastní blog a že mi s tím samozřejmě kdykoli pomůže. Ale já jsem ho nechtěl. Nebo spíš nepotřeboval. Neměl jsem nic, co bych tam dával. A když založil (další) blog pro poezii, lyricall.cz, kde sdílel mé básně, tak jsem důvody neměl už skoro žádné.

Když jsem potřeboval sdílet své povídky, sdílel jsem je přímo přes zprávy nebo e-mailem. Beztak neměly žádné široké publikum.

Mou hudbu jsem měl na YouTube, což fungovalo dostatečně. Kromě toho, spousta lidí, nebo alespoň lidi v mém okolí, se soustředili spíše na sociální sítě, takže kdybych se chtěl stát slavným, tak začít na sociálních sítích mi přišlo mnohem efektivnější.

Nicméně potom se něco změnilo.

Něco se změnilo, když jsem vytvořil fakt dlouhý seznam neturistických míst v Praze, který měl původně pouze 34 položek, ale rostl (původní cíl byl a stále je 100). Ale seznam rostl dál a dál a stal se z toho docela velký kus textu. Musel jsem ho vždy zkopírovat a poslat, nebo přeposlat již poslanou zprávu, nebo někdy, když jsem to chtěl mít parádní, jsem poslal PDF. Potom jsem udělal katalog falešných přátel ve slovanských jazycích (také stále roste), a najednou jsem si to uvědomil: Ano, já ten blog potřebuji!

A tak tato stránka spatřila světlo světa. A pak jsme jí nastavili temný režim, protože se mi to víc líbí.

Obsah na této stránce bude exkluzivně můj a o věcech, které mě zajímají nebo o mé práci (viz Science), se kterou jsem strávil příliš mnoho času a jedno Áčko od učitele mě neuspokojuje. Když jsem řešil některé z těch problémů, všiml jsem si, že jsem nenašel nikoho, kdo by to už vyřešil, tak jsem to sdílel doufaje/věře, že to někdo tam venku celé, nebo alespoň částečně zkopíruje - plně jsem přijal zásady mých kamarádů z IT.

Totéž platí pro umění. Proč by mí kamarádi měli čekat, až se znovu uvidíme, aby mohli vidět má nejskvělejší díla? Je úplně logické to dát na blog, kde se na to mohu podívat kdykoli kdy chtějí. Již jsem uvažoval, že bych je dal na zmíněné sociální sítě, ale tehdy jsem se stále poněkud ostýchal je zveřejnit.

Ačkoli toto není předmluva ke knize, zakončím to zde poděkováním mému kamarádovi, jehož ramena jsou pro mě druhé boty, a díky němuž čtete tato slova. Pohleďte, jeho blog!

Nicméně, kromě toho, dovolte mi zde říct pár slov ohledně technikálií tohoto blogu. Jsem z Česka a lidi tady mluví česky. Miluju svůj jazyk a opečovávám ho, jak nejlépe dovedu, a snažím se, jak to jen jde, abych do něj i adekvátně přispíval. Proto píšu poezii převážně v češtině. Stále nechápu, jak tento jazyk, který není založen na pravidlech, nýbrž na sbírkách výjimek, mohl přežít, ale udělám, cokoli jen bude potřeba, abych ho ubránil!

To sice tvrdím, ale lhal bych, kdybych řekl, že je výhodné psát blog v češtině. Mám příliš mnoho nečeských přátel, abych obsah na této stránce zpřístupnil pouze těm, jenž se tu narodili.

A proto, a nejsem jediný, bude tento blog veden vtipně a stupidně jak v angličtině, tak v češtině. Některé příspěvky obdrží svůj překlad, některé příspěvky nikoliv. Některé se už v angličtině narodily, některé nestojí za překlad nebo je nelze přeložit (viz Návštěva Kurypánů). Nicméně, ve dvacátých letech 21. století je jednoduché si cokoli přeložit pomocí AI. A tak trochu očekávám, že lidé, kteří tento blog navštěvují, se nezaleknou a pokud si doopravdy chtějí něco přečíst, tak si to přečtou. Jediný problém je, že básně přestanou být básněmi, a mnoho specifických vtipů nebo precizní práce s jazykem v mých povídkách zanikne. Ale i tak doporučuji jejich četbu. Bohužel, nemám vůli (ani čas) přeložit každou povídku s takovou něhou, se kterou jsem je psal.

Jó a nakonec, vynasnažím se se pořádně vytahovat s mojí španělštinou! Ke vší té jazykové nekonzistentnosti se připravte na neohlášenou španělštinu! Užívejte!