Dobrodružnost cesty je přímo úměrná množství použitých dopravních prostředků

Zhruba v poledne mi zazvonil mobil. „Ahoj!“ ozve se, pozdravím zpátky, „hele, přijel bys teda dneska?“

Tento příběh začíná ještě pár dní před tímto telefonátem v srpnu. Resp. kořeny jsou zakořeněné v, odhadem, pěti letech historie, ty, ovšem, nejsou zde klíčové. Jezdíval jsem totiž na hudební tábor, kterého jsem se toho roku neúčastnil. Závěrem tzv. hudebňáku je koncert táborníků, na který jezdí jak rodiče, tak i kamarádi, či táborníci, kteří završili osmnáctý rok života, a tak se již nemohou tábora účastnit.

Tedy, pár dní před oním telefonátem mě kontaktoval můj kamarád z tábora s pozvánkou na koncert. Tehda jsme nic nevyřešili a já to pustil z hlavy. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se rozezvonil můj mobil s jeho jménem.

„Inu…“ váhal jsem, „podívám se, jestli mi tam něco jede, nevíš, jak se to tam jmenuje?“

Byla přibližně čtvrt hodina před jednou hodinou polední. „Víš co? Počkej, já si to zjistím a dám ti vědět. Zatím!“ s těmito slovy jsem si vyhledal, že jediný způsob, jak se do místa táboru dostat, tedy do Hrachova, plus mínus autobus (to neříkám nadarmo), bylo vyběhnout na MHD, které mi jede zhruba za osm minut, posléze jet vlakem přesně ve 13:37 z Hradce Králové přes Pardubice do Prahy, přestoupit na jeden autobus do Příbrami a až potom dorazit druhým autobusem do Hrachova, který spadá pod Svatého Jana. Když se mi to podaří, budu od tábora pouhé 3 km.

Na první pohled jsem to vzdal, pojedu dalším. Jenže další už nejede. Toto je poslední, dnešní, možnost, jak se tam dostat. Nebylo zbytí. Popadl jsem batoh a do něj postupně házel triko, knihu, nabíječku, cestou i lahev vody a vyběhl jsem vstříc zastávce.

Cesta začala dobře, na zastávku jsem doběhl včas. Autobus má ještě k tomu zpoždění, tudíž absolutní pohoda. Nebo absolutní průser? Autobus do pěti minut nepřijel, a to i na tuto linku je příliš. Vždyť to mělo jet ve třináct nula jedna! Jízdní řády ovšem tvrdí čas jiný. Víte, u nás jsou dvě zastávky se stejným názvem, ta má ovšem nese na konci „škola“ a je napřed o čtyři minuty. V tu chvíli jsme se nervózně rozešel směrem k nádraží. Pěšky to je okolo třiceti minut, není problém. Jak jsem tak šel, znervózněl jsem. „Neměl bych jet na kole? Když půjdu rovnou, dojdu, když ale na kole, budu se muset vrátit, ztratím čas, to ale nevadí, stejně bych si s sebou chtěl vzít ještě mikinu…“ Rozhodl jsem se pro bicykl. Možná jsem tou volbou doufal, že mi to ujede, a já se toho šílenství nebudu muset účastnit, možná jsem ale tušil, že jsem něco zapomněl.

Doma jsem si to uvědomil, že jsem skutečně zapomněl jak spodní prádlo, tak i hygienu. Chyby své jsem opravil a na kole, které bylo matčino, (mé totiž bylo píchlé), jsem se znovu vyřítil k nádraží. Bylo minimálně dvacet minut po jedné, a proto jsem do této cesty dal úplně všechny své síly. Sotva jsem dojel, už jsem si připravoval zámek a slézal z bicyklu. Kolo jsem rychle uzamkl a vyběhl k pokladně, kde jsem na tu chudinku vychrlil: „Dobrýden, student, doprahypřespardubice, buduplatitkartou!“ porozuměla každému slovu, což si bez pochyb zaslouží obdiv, a dala mi lístek. Odebral jsem se do vlaku, kde jsem si sedl patrně na to nejhorší možné místo. Pražilo na mě slunce a byl jsem obklopen lidmi, kteří by si přáli, aby ve vlaku byly sprchy.

K mému štěstí jsme se obešli bez zpoždění, a tak jsem v Pardubicích mohl přeběhnout na vlak do Prahy, který na mě vyloženě čekal. Usadím se, rozjedeme se, a já si mohu poprvé oddechnout. Bohužel nejsem spací typ, a tak jsem začal číst. Ne na dlouho, trápila mě totiž samotná Praha. „Odkud vlastně ten bus jede?“ ne všude to mají jako v Hradci, kde autobusový terminál je hned vedle vlakového nádraží. „Na Knížecí, kde to je?“ Tudíž jsem si to začal hledat a dozvěděl jsem se, že si už tak dost provázanou a křehkou cestu mohu prodloužit o další spoj z hlavního nádraží, nebo mohu dojet až na konečnou, tedy Smíchov, přejet metrem na Anděl a vyjít hned U Knížecí. „To bude pro mě snazší, pěšky bych se ztratil,“ navíc to časově vycházelo. To by ale nesměl ten vlak mezi hlavním nádražím a Smíchovem, z mého pohledu, bezdůvodně čekat dalších deset minut. Jistá paní v kupé mě ale uklidňovala a vysvětlovala mi cestu.

Dorazili jsme. Dveře se otevřely a já se rozběhl na metro. Shody snad až do podsvětí a dole dvě metra. Skočím, možná instinktivně, možná jen v naději, do jednoho. Zarazím se a ptám se: „Jede to na Anděl?“

„Ne, to je ten druhý!“ spolucestující mi řekli skoro sborově.

„Děkuji!“ křičím, zatímco přebíhám, opět o vlas, do druhého metra. Popovezu se chvil jen pár a vycházím. Vidím tabuli s potřebným názvem a vystartuji se daným směrem. Jestliže předtím jsem měl problém se sbíháním schodů, nyní jsem se musel popasovat s vybíháním snad sedmimetrového domu. Funící pes se dral k vrcholu. Nikoli, jen nějaký zadýchaný kluk.

Vyběhl jsem. „Kde je dvojka?!“ nemůžu ji najít, samé náctky a dvacítky. Rozeběhnu se k nejbližšímu autobusu během čehož si uvědomuji, že právě tam je dvojka. „Jo!“ přiběhnu k řidiči a ujistím se, „dobrý den, jedete k Svatému Janu? Hrachov nebo tak něco?“

„Co?“ ozve se dlouhým, nechápavým tónem, „tam to neznám.“

„Ach…“ smutně mu odpovím, „tak nevadí, na shledanou“

Autobus odjel. Prohrál jsem. Smutně jsem si sedl a zkontroloval řád, abych viděl, jak velký byl ten vlas, o který jsem to nestihl. „Přitom by to mělo jet přesně teď,“ nechápal jsem. Bylo to těžké.

A ještě těžší bylo si přiznat svou pitomost. Vždyť tenhle měl jet do Příbrami!

Začal jsem vymýšlet, co dál. Volal jsem kamarádovi, ten mě odkázal na vedoucího, ten mi neodpovídal, zkoušel jsem hledat jiné spoje, ale zcela zbytečně. „Která jiná ves je nejbližší?“ přemýšlel jsem studuje mapu. „Vždyť první koncert nebyl v areálu, byl jinde,“ vzpomínal jsem, „v Sedlčanech!“ a v tom jsem si vzpomněl, že jedna tábornice je přímo z nich.

Okamžitě jsem jí napsal připraven posléze komunikovat s jejími rodiči a prosit je, jestli by mě mohli odvézt na ten koncert. Mě, zcela cizího kluka, kterého jejich dcera zná jen od vidění z letního tábora. Náhoda, hvězdy, nebo celý vesmír, zkrátka všichni při mně stáli, neboť ona, pravidelná účastnice, zrovna jela na onen koncert též.

„Zachránilas mě!“ povídám jí do telefonu, „dobře, já se ti ozvu potom, já musím rychle najít, odkud to jede,“ zavěsil jsem a začal zmatkovat. Nedaleko ode mě jel autobus do Sedlčan. Nikdy jsem nenastoupil s takovou radostí do autobusu, kterým jsem se měl další hodinu a půl vláčet.

I přesto, že kamarádka se svým otcem kvůli mně museli hodinu čekat, radostně mi psala, že jsou na pizze a ptala se, jakou chci. Taková vlídnost, ale samozřejmě jsem odmítl. Začalo se stmívat, energie z telefonu odcházela a já jen doufal, že alespoň s tímto spojem přijedu včas.

Bez komplikací, a dokonce na správné zastávce vystoupím, kde mě oba vítají a ženou do auta. S jejím otcem, Američanem, jsem se nestihl ani seznámit a okamžitě jsem ho začal zahrnovat díky: „I don’t have the words to express how grateful I am!“ Odpověděl mi smíchem; jak kdyby pro mě udělali jen nějakou bezvýznamnou maličkost.

Má zachránkyně si se mnou začala povídat a pak mi řekla: „Mimochodem,“ obrátila se na mě, „já celou pizzu nesnědla, tak si ji když tak můžeš vzít.“ Jaká jsou pravidla zdvořilosti? Jendou odmítnu, podruhé beru? Upřímně, hlad jsem přece jen měl, a tak jsem to neřešil, poděkoval a pizzu si vzal. Není mnoho pizz, které bych nemusel, ale ananasovou opravdu nesnáším. Bylo ale pozdě. Vzal jsem si kousek a postupně ho snědl. Vím, že mou averzi přeháním, ale i přesto jen horko těžko přiznávám, že nejenže jsem pizzu snědl rád, ale dokonce mi i chutnala.

Na rozdíl od autobusu, autem jsme mohli zajet až na parkoviště kempu. Od něj to bylo už jen kousilínek. Dali jsme se proto do běhu, abychom stihli začátek.

Bylo to jako z filmu. Když jsme celí udýchaní dorazili do stanu, ve kterém se konají táborové koncerty, moderátor, tedy jeden z vedoucích, zrovna uvedl první kapelu, a ta začala hrát. Perfektní. Dokonalé. Bezchybné. Na okamžik přesně!

V publiku jsem hledal mého kamaráda, kvůli kterému jsem tuto cestu vůbec podnikal. Nepřiřítil jsem se k němu, jako k té pokladní v Hradci, ani jsem ho nezačal z dálky zdravit, jak bývá zvykem. Kdepak. Místo toho jsem se vedle něj postavil, jako kdybych tam stál celou dobu, a čekal, až se podívá, kdo si to vedle něho stoupl.

A když se podíval, překvapeně zvolal: „Ahoj!“

„Tak jsem tady!“ odpověděl jsem mu a, jak to tak bývá s lidmi, kteří se dlouho neviděli, pevným obětím jsme se přivítali.