Tibor
Já a můj blog.
Náplň
Byl to nešťastný muž. Truchlil již celý týden a oči už měl nateklé od neustálého pláče. Potkal jsem ho při večerní procházce městem na lavičce u řeky, kde seděl sám vzlykaje s posmrkaným kapesníkem v ruce. Přisedl jsem si k němu a zeptal se: „Co je příčinou vašeho zármutku?” Působil zaskočeně a s nepochopením ve tváři se na mě podíval. „Sdílená starost je poloviční starost,” lehce jsem se naň usmál a pobídl ho k mluvě.
Vysmrkal se, otřel si slzy do rukávu a zadíval se mi do očí. Potom pohledem zamířil mezi dlažební kostky a spustil: „Před týdnem tu byly vánoční trhy a já jsem procházel náměstím. Tradičně byly plné krásných vyšívaných dek, barevného porcelánu, různého broušeného skla a jiného skvostného zboží. Mou pozornost ovšem neupoutalo řemeslo kovářské, či truhlářské, tentokrát to bylo umění pekařské.” Muž se na chvíli odmlčel a snažil se neuronit další slzu. Čím déle ovšem mlčel, tím větší námahu stálo onu slzu udržet. Nakonec tíhu neunesl a zem smočil svou další slzou. „Omlouvám se,” lítostivě muž vyhrkl.
„To nic, to nic, v pořádku, pokračujte,” uklidňoval jsem ho. Muž si odkašlal a po krátkém odmlčení začal popisovat, co se dělo dál: „Naproti mně stál krásně nasvícený stánek pekařky. Na dřevěném pultíku měla vystavené chleby ve tvaru květin, preclíky ve tvaru srdce, makové koláče s třešničkou uprostřed, kulaté vdolečky a… též i něco, co dosud přebývalo pouze v mé fantazii.” Následovalo další zasněné odmlčení, kdy se muž třpytivýma očima zahleděl před sebe. „V tu chvíli jsem si připadal jako malý hoch. Od svého dětství jsem nikdy nebyl tak naplněn radostí jako tehdy. Svižným krokem jsem přišel ke stánku a položil dotaz: ‚Je toto obří croissant?‘ ‚Ano,‘ odpověděla mi a já se rozechvěl. ‚A je i též naplněn čokoládou?‘ ‚Ano,‘ odpověděla mi způsobem, jako kdybych se zeptal na tu nejhloupější možnou otázku, jsouc klidná, jako kdyby prodávala něco tak obyčejného jako ponožky. Ten croissant jsem bez váhání koupil. Poděkoval jsem, dal ho do tašky a vydal se domů. V ten den bylo sychravé a poněkud větrné odpoledne a klepal jsem se zimou jen co jsem vyšel.
Radost mě stále neopustila ani po té vyčerpávající cestě. Naopak! Hrdě jsem vtrhl do domu hlavními dveřmi a začal rozkřikovat: ‚Rodino! Pojďte sem všichni! Něco pro vás mám!‘ Seběhli všichni po schodech do kuchyně a celí zmatení, ale zvědaví se začali vyptávat, co a kde se přihodilo a co jim to nesu, že svolávám celou rodinu. S pyšně zvednutou bradou a důležitým úsměvem jsem před ně na stůl položil mou koupi. ‚No teda!‘ takřka sborově se ozvalo a všem spadla čelist.” Výraz muže již nebyl nešťastný, byl veselý a nadnesený. „‚Vážení, to koukáte!‘ řekl jsem jim, ‚přineste si talířky a mně nějaký tác, tenhle croissant je plný čokolády! Byla by škoda, kdyby přišla vniveč vylitím se na stůl.‘ Vzal jsme si zoubkovaný nůž, kterým krájím chléb. ‚Připraveni?‘ Nikdo ani nedutal. Jal jsem se tedy krájet onen počin. První kousek nic. To nevadí, okraje bývají vždy prázdné. Druhý kousek bez známky čokolády. Pravděpodobně se báli, aby se s tím v peci něco nestalo, tak jí tam je trochu méně. Krájel jsem potřetí, počtvrté a pak i popáté. Byl jsem už v půlce a po čokoládě ani stopy!” Muž začal kapesník žmoulat až cucky kapesníku padali pod lavičku. „Potom ale,” bylo vidět uvolnění napětí, „jsem vytáhl zašpiněný nůž; na krajíci byla čokoláda a v místě řezu malá čokoládová tečka. ‚Hurá! Je to tady!‘ Nadšením zaslepen jsem uřízl takové kusisko v domnění, že se na nás vyvalí čokoláda. Když jsem ale ten kus odřízl, víte, co tam bylo?” Zavrtěl jsem hlavou. „Nic! Absolutně nic!” Prudce jsem vydechl. Vztekem ovládnut pokračoval: „Kusisko jsem rozřízl vejpůl a pak ještě jednou. Té pekařce jsem byl pro smích a teď i mé rodině! Místo croissantu plného čokolády dostal jsem bochník, do kterého ukápla troška kakaa!” Pevně k sobě přitiskl rty. „Domů se nemohu vrátit, všichni se mi smějí…” procedil a jeho obličej pomalu ovládla lítost, trýzeň a nakonec smutek, muž se znovu rozbrečel. Neodvážil jsem se promluvit – bál jsem se, že bych promluvil rozklepaným hlasem. I já se zadíval do země a následovalo dlouhé ticho.
„Víte…” rozptýlil jsem ticho, „jedna má kamarádka je také pekařka. Domnívám se, že kdybych ji požádal, tak by Vám ten croissant upekla. Mohl byste ho přinést domů na Boží hod a před zraky všech ho rozříznout, tentokrát by ale tekl jak švestkový knedlík,” oznámil jsem mu a pozvedl svá ramena.
S rozzářenýma očima se mě muž zeptal: „Opravdu?”
„A opravdu!” radoval se – nyní už – šťastný muž, když se opět vrátil domů s obřím croissantem, před kterým se po rozříznutí rozlila čokoláda na tácu. „Hahá! To je klučina! On a ta jeho kamarádka mě zachránili! Chahahá! Splnil se mi sen! Děkuji! Děkuji! Děkuji!” opakoval. „Mí zachránci!”