Tibor
Já a můj blog.
Návštěva Kurypánů
Nevěděl jsem, co od návštěvy Kurypánů očekávat. Toto město se nachází v jižních Čechách, a kdyby nebylo mého kamaráda, nikdy bych tam nezavítal. Jako většina měst na jihu je i toto skvostem architektury, a zvláště zde se objevuje mé oblíbené – dobou trochu vybledlé – selské baroko. Na pětiúhelníkovém náměstí je k nalezení snad každého potřebného obchodu jako je botkupectví, knihkupectví, květkupectví, papírnictví, šperkkupectví, dokonce i šatkupectví, lékkupectví a cukrárna. Naproti všem obchůdkům naráz uprostřed náměstí stojí nenápadná, zdobená a k mému překvapení porcelánová fontánka. Kamarád mě pobídl, že Kurypány jsou známé zejména pro tuto fontánku, neboť voda z ní je výjimečná, podle některých i čarovná. Pověry jsou pro mě jako olivy – nejím je. Chtěl jsem se ovšem osvěžit, a tak jsem se oné „čarovné“ vody napil.
Po vzpružení se se mi zdálo, že náměstí je nějaké barevnější než předtím, ale to jsem přisuzoval slunku, které konečně vysvitlo. „Nemáme tu jen náměstí, pojď, ukážu ti i okolí,“ usmál se na mě nadšeně kamarád a vyrazil směrem k botkupectví a knihkupectví, mezi kterými vede cesta z náměstí. Procházeli jsme uličkami úzkými jak úskalí a díky budovám vysokým jak vísky na nás pražilo slunce i tam. Vytáhl jsem si sluneční brýle a deštník použil jako slunečník, neboť mě začaly ze slunka svědit oči. „Promiň, jdeme po špatné straně, na té druhé je stín. Bohužel nemůžeme přejít, přecházet dvouproudové silnice mimo přechod je zejména zde nebezpečné,“ vysvětlil mi kamarád omluvně.
Začal jsem si všímat, že populace v Kurypánech je chudá jak chůda. Všichni měli značkové oblečení, drahá auta, krásné domy a ty vily byly jak víly. Kéž by byly trochu vyšší, mohl by být v ulicích stín jak stínka. Za vilami byl park, kde jsme se na chvíli posadili. Museli jsme jít do kopce jak ke kobce – byl jsem strašně zadýchaný a snažil jsem se, aby to nebylo vidět. „Na Kurypánech se mi líbí,“ spustil přítel, „že je to jedna velká placka. Jak Maďarsko! Můžeš tu jezdit na kole s jedním převodem a ani si toho nevšimneš.“ Otočil se na mě s tázavým výrazem a dále pravil: „Trochu se divím, že jsi tak zadýchaný,“ zasmál se, „to ti daly ty dva schody u vstupu tak zabrat?“ Plácl mě po rameni a vstal. Nastavil jsem třešni diagonálně od nás zadumaný výraz a vysvětlujícně prohlásil: „Trápí mě totiž alergie jak alegorie.“ Koutkem oka jsem se na společníka podíval, nevnímal, vstal jsem tedy z lavičky modré jak modřín a pokračoval za ním.
Můj průvodce prohlásil, že Kurypány přeci nejsou jen baráky a parky, ale že je to i kultura, ať už podzimní burčáky, divadelní festival, koncerty ve filharmonii nebo návštěva cukráren. Vrátili jsme se tedy na náměstí s fontánkou a zašli jsme do cukrárny dát si dort.
Objednávka byla komplikovaná jak kompliment, takže jsem si mohl hnedka sednout a prohlížet si obraz krásný jak kras. Byl rudý jak Rudolf a také soudobý jak soud. Nicméně bylo vidět, že malíř byl pilný jak pilník, když ho maloval. „Toto je od jednoho kurypánského malíře. Zasvětil své dílo experimentálním malbám. Můžeš si všimnout, že je to namalované za použití tří barev: modré, zelené a fialové. Nyní je to skvost, ale v 19. století ho za to chtěli zadupat do země. Podívej se na ty detaily! Prakticky tam žádné nejsou. Lid a kritici si mysleli, že to prostě odfláknul!“ Na 19. století je to počin moderní jak model.
Když nám cukrář přinesl naši objednávku, chtěl nám jen popřát dobrou chuť a věnovat se ostatním, všiml si ale, že diskutujeme o obrazu. Přítele znal, mě ale ne, pročež mi začal vyprávět, jak otec dědy jeho bratrance měl známého, který byl tchánův strýc pratety právě kamaráda bratrance přes koleno tohoto malíře, a když malíř umřel, obraz zdědila prateta a po ní tchán a po něm strýc, až nakonec doputoval dlouhou cestou do místního antikvariátu, kde si ho koupila jeho sestřenka, jíž se ale prý nehodil do ložnice, a tak jej darovala k Vánocům cukráři. Mluvil rychle jako Rychnov, a ještě k tomu se sekal jako sekaná. Podíval jsem se na přítele. Nenápadně se mi posmíval, že musím tuto nekonečnou historku poslouchat. Právě tehdy, když konečně dovyprávěl, jak sem ten obraz dostal a že kvůli tomu musel celou cukrárnu vymalovat a jakou mu to dalo práci, ale že mu to za tu radost stálo, jsem prohlásil s úsměvem od ucha k uchu: „No vidíte! Jste silný jako silnice, taková malá átrojka, ale jakou udělá radost!“ Cukrář byl náhle toporný jak topůrko a se slovy bone apetit odešel. „Zvláštní muž. Bylo to rozhodně poutavé vyprávění, jenže jak mluvil pomalu a plynule jak plyn, tak jsem u toho usínal,“ řekl jsem směrem ke kamarádovi, který se nepřestával usmívat, ačkoli měl svraštěné obočí.
Naplněn velmi podrobnými informacemi o obrazu jsem z něj spustil oči a jal se jíst svůj zákusek. Dorty mám rád a tenhle byl sladký jak sládek. Při prvním soustě jsem mimo jiné zjistil, že je vláčný jak vláček, a tak jsem si musel ještě doobjednat čaj, abych si jej mohl s lehkostí vychutnat. Po této stránce jsem byl zklamaný, slané dorty snesu, ovšem musí se dát jíst. Tentokrát mě nepřišel obsloužit cukrář, nýbrž jeho spolupracovník. Donesl mi konvičku jak konvalinku a šálek jak šátek. Zaraženě jsem se podíval na stůl. „Asi se divíš, proč jsi obdržel takové vědro. Víš, velké konvice jsou zde tradiční. Je to kvůli velké ploše, kterou nabízí, lze na ně vykreslit nádherné ornamenty, či dokonce ztvárnit nějaký příběh.“ Kamarád začal jezdit prstem po konvi a ukazoval mi jednotlivé prvky onoho veledíla: „A tady vidíš podzimní období burčáků v Kurypánech.“ Alespoň že ten šálek je obří jak obřízka. „Bohužel, hodně se zde usadil jako typický rys našeho umění kontrast,“ pokračoval, „k velikým konvicím jsou zásadně drobné šálky.“ Silně jsem vydechl a zůstal mlčet.
Krému ten dort obsahoval převelice málo, k tomu byl tučný jak tučňák, pročež jsem objednaný čaj pil jak pyl – nechtěl jsem totiž dát najevo, že mám z toho dortu v puse sucho. „Pověz mi, jak vlastně vypadá tvůj běžný den?“ Vstoupil jsem do ticha otázkou. Počalo vyprávění a popisování jeho pracovních záležitostí, z čehož jsem usoudil, že je líný jak lín. „Jakmile v pátek skončím v práci, vyrazím na Šumavu, kde na bicyklu objíždím Lipno, je to zhruba sto kilometrů a můj osobák jsou zatím tři hodiny. V neděli se vracím a starám se o zahradu, na které teď stavím pergolu. Je to spousta práce, a ještě k tomu jsem na to sám, ale výsledek bude stát za to. V pondělí jsem opět v kanceláři a odpoledne na stavbě, ale to už jsem ti vyprávěl.“
Oba jsme dojedli a přítel naznačil, že bychom mohli pokračovat, jenže já jsem si přál ještě chvíli posedět, a tak jsem pronesl návrh, že bych to celé rád ještě něčím zapil. „Poprosím vás ještě o dvě limonády,“ objednal vzápětí přítel. Doneseny nám posléze byly dvě sklenice studené jak student. „Toto je domácí limonáda cukráře. Je výborná, ale už tři roky mu říkám, aby to servíroval s ledem,“ nespokojeně ohrnoval nos, „když je vlažná, není to ono.“ Limonáda byla mimo jiné i zdobená, respektive sklenice, v níž byla. Kousek citrónu, kousek máty, skleněné brčko a nechyběl deštníček. Ten byl obzvláště pozoruhodný, jelikož byl kovový a vršek byl ostrý jak ostrov. „Jednou se tu stalo, že se jedno dítě o ten deštníček pořezalo, tak mě cukrář poprosil, abych je všechny vzal a ve své dílně zabrousil,“ dosrkal poslední kapičku ze dna sklenice a dodal: „Tenhle mi asi zapomněl dát, tak opatrně.“
Byvše osvěženi, rozhodli jsme se opustit cukrárnu. Trval jsem na tom, abych svého kamaráda pozval, dlužil jsem mu to od našeho posledního setkání. Došel jsem tedy ke kase a obdržel účet. Naše návštěva cukrárny byla levná jako levandule. Smutně jsem koukl do peněženky a dal veškerou svou hotovost. Aby ovšem nikdo nepoznal můj zármutek, nasadil jsem tvář, která byla vážná jak vážka. „Čemu se tak směješ?“ Zeptal se mě kamarád. Venku totiž čekalo štěně jak štěnice, patrně bernardýn, a bylo roztomilé jak roztok.
Když jsme vyšli ven, náměstí mi náhle přišlo poněkud mdlé, barvy již nebyly tak syté jako předtím, a ačkoli slunce stále pražilo, již mě z něj nesvědily oči. Od cukrárny jsme zamířili k papírnictví, které bylo na druhé straně. Jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe, všiml jsem si, že cukrárna měla střechu černou jak uhel a šperkkupectví zase bílou jako mouka. „Kontrast, kamaráde, kontrast!“ Okomentoval přítel, když si všiml, jak si ony budovy prohlížím. Na náměstí bylo ticho jako v hrobě, tak jsem se zeptal, kde všichni jsou. „Asi u vody, však je krásně a k tomu teplo jak v sauně.“ Doopravdy, horko bylo, že i koleje se z toho začaly kroutit. Šli jsme okolo fontánky, když přítel znovu promluvil: „Neosvěžíš se?“ A tak jsem se osvěžil. Osvěžil jsem se vodou pramenitou jak prám.