O čarovné vodě

---

Traduje se pověst, že existuje víla bydlící ve skalách. Na jednom skalnatém vrcholku, pod nímž proudí řeka, je jeskyně a na ní roste ovocný strom, jehož plody nesmí býti sklizeny. V té jeskyni ze stropu kape voda, kterou víla sbírá do skleněných pohárků. Tisíce bytostí urazí pouť až do těch skalisek, kde vyhledávají vílu a její pohárky, aby mohly poznat samy sebe.

Bylo to jednoho slunného dne, kdy obloha byla bez mráčků a ptactva, když ovečka probudila se před jeskyní a král dorazil k víle. „Pozdravena buď mým jménem, vílo, zdráva buď i ty, ovečko.” Hermelín se větrem lehce nadzvedával, avšak nevlál, pouze se tak pohupoval. Zdálo se, že pověst znají oba stejně dobře, a tak, když víla vyšla z jeskyně s pohárky, ovečka i král si vytáhli cár papíru o velikosti dlaně a nakreslili na něj svou podobiznu. Tu předali víle.

Ovečka, byť nechtěně, trousila rozpaky svými rozklepanými kopýtky, pročež se položila na trávu před vílou. Neklidně pohazovala ušima a zdálo se, že snad i přimhuřuje oči. Víla opatrně, avšak s grácií položila pohárky před ně. Poté rozdělila cáry. Do pohárku, který umístila před krále, vložila opatrně královu kresbu. Král pouze upevnil svou hrdou pózu a nebojácně pozdvihl bradu. Poté položila oveččinu kresbu do druhého pohárku.

Víla se svými pohárky a čarovnou vodou byla vyhledávána proto, že umožňovala sebepoznání. Jediné, co k tomu potřebovala, byla voda ze stropu jeskyně a kresba, kterou musel nakreslit ten, jenž sám sebe poznává. Vložením jeho kresby do pohárku ukázala, kolik zla se v osobě skrývá. Pokud se kresba v pohárku rozpila, znamenalo to, že bytost je zlá, či zle činí, nebo pouze v sobě zlo přechovává a teprve se projeví zrůdným činem. Pokud ovšem zůstala kresba beze skvrny, ačkoli papír nasál onu vodu jako houba, bytost byla dobrá a nosila v sobě čistou duši.

Ovečka vytřeštila oči. Z její kresbičky stala se jedna velká skvrna, zčernala celá podobizna a s ní i obsah pohárku. Králova kresba zůstala ale neposkvrněna a s hrdostí se rozloučil s přítomnými a vydal se zpět. Jeho cár víla vyňala a uložila, kdežto oveččin pohárek celý vylila. Ovečka snažila se rozmlouvat s vílou, že nikdy nic zlého neudělala, ani nikdy tak nesmýšlela, zdali by šla provést ještě jedna zkouška, avšak víla na ni s kamenným výrazem hleděla neodpovídajíc.

Uvědomila si, že zlo v ní může teprve klíčit a projevit se později. Začala zpytovat svědomí a vzpomínala, že vlastně i ona se provinila tím, že přála okolním ovečkám nehezké věci. Přijavši poznání samy sebe, rozhodla se udělat správnou věc. Nechtěla, aby kvůli ní někdo trpěl, nechtěla, aby se zlo ve světě šířilo. Došla tak k ovocnému stromu a naposledy si dopřála čerstvou travinu. Poté přehodila provaz přes větev kvetoucí nad útesem a naposledy se zhoupla.