Tibor
Já a můj blog.
Pauza
Není pochyb o tom, že poslední pandemie byla v mnoha ohledech destruktivní. Byli jsme postaveni před těžce řešitelnou situaci, jejíž nejintuitivnější řešení bylo uzavřít všechny občany v jejich domovech, zamezit jejich vzájemný kontakt a doufat, že tímto způsobem se nám podaří zastavit a podchytit rychle se šířící virus předtím, než nás potká podobný osud jako při morových epidemiích. Tomuto uzavření se říká lockdown a tento lockdown ruku v ruce s pandemií napáchal nevídané škody. Avšak zatímco bylo řečeno již mnoho negativního a nešťastného, dovolím si tvrdit, že se zcela opomenulo a opomíná i to pozitivní, co nám posledních několik měsíců přineslo. Vedle kladných změn v životním prostředí došlo i k určité retardaci (z lat. retardar = zpomalit) světa, jež poskytla unikátní příležitost se alespoň na chvíli zastavit a v mém případě pozorovat svět okolo sebe. Toto menší pozastavení bylo to, co svět, který se příliš rychle vyvíjí, vyžadoval.
Prvním bodem na seznamu přínosů je prvních čtrnáct dnů lockdownu, jenž jsme tehdy nazývali karanténou. Vzhledem k tomu, že tento lockdown postihl celý svět a měl pak i dlouhého trvání, podařilo se nám jako lidstvu něco, co jsme do té doby vnímali pouze jako utopii. Zastavili jsme se a nechali jsme přírodu pracovat. Země, naše planeta, měla příležitost si odpočinout od veškeré dopravy, výroby a znečištění. Do této doby bylo běžné trpět respiračním onemocněním v důsledku přítomnosti pevných částic ve vzduchu či škodlivých plynů a látek vzniklých nedokonalým spalováním. Díky hromadnému uzavření lidí v jejich domovech se nejenže zamezil kontakt s těmito zplodinami, ale také klesla jejich produkce – nemluvě pak o neuvěřitelném snížení hluku, které je s tím spojeno. Na příklad ve Velké Británii klesla koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu až o 48 % a v Číně koncentrace oxidu dusičitého, který způsobuje záněty v dýchacích cestách, rozpuštěného ve vzduchu klesla o 20 až 30 %. Fascinující je ovšem to, že těchto výsledků jsme dosáhli během prvních pár týdnů, a stejně tak fascinující je i skutečnost, že hydrosféra sklidila ovoce podobných kvalit. Tím, že se zastavila lodní doprava, se v oceánech snížil hluk, který za normálních okolností narušoval podmořský život. Málokdo má ovšem přímý kontakt s oceány, a tak není překvapením, že to i málokoho trápí. Naštěstí byla lodní doprava pozastavena i na místech značně zřetelnějších jako jsou třeba Benátky. Bez motorových člunů a jiné lodní dopravy se benátské vody usadily, pročistily a my tak mohli znovu nahlédnout na krásy mořského života. V Indii takové změny byly ještě markantnější, neboť voda z řeky Gangy se bez průmyslového odpadu stala opět pitelnou. Tedy rčení všechno zlé je k něčemu dobré se i zde potvrdilo nevídanými rozměry. [1]
Veškeré výše zmíněné změny měly bezesporu pozitivní vliv i na tu živou složku životního prostředí. U divoké zvěře bylo zpozorováno chování, které bychom označili jako podivné, nebo alespoň neobvyklé. Právě snížení hluku a vyklizení lidí dalo prostor živočichům vyjít ze stínů a pokochat se oblastmi jinak zalidněnými. Želvy mohly nerušeně hnízdit na Floridě, pumy mohly do ulic Chile na procházku a delfínovec ganžský navštívil po několika dekádách Kalkatu v Indii. Pro většinu zvěře to byla jakási dovolená, přestávka od lidí, zkrátka příležitost k tomu žít bez omezení a divoce, přesně tak, jak je v jejich povaze a jak jejich instinkty žádají. Není ale překvapením, že pokud někdo prosperuje, musí někdo jiný strádat. V říší živočichů tomu během lockdownu nebylo jinak. Synantropní krysy, racci nebo mývalové se ze dne na den museli rozloučit s lidskými odpadky, které představovaly jejich hlavní zdroj obživy. Neměli na výběr než se adaptovat na nové podmínky, nebo se přiblížit k lidským obydlím ještě blíž než předtím. I přes tyto drobné nuance je výsledek vcelku jednoznačný. Během období absolutního ticha a prázdnoty jsme dostali příležitost spatřit přírodu neobvykle zblízka a vidět, jak by svět vypadal, kdybychom ze dne na den zmizeli. [2,3]
Já jsem měl ovšem poněkud skromnější výběr – u nás nežijí ani pumy a ani želvy. Když utichlo město a silnice byly bez provozu, jarní, tiché a chladné večery mi nabídly poslech zpěvu ptactva. Zvuky tak známé, a přitom na mě působily, jako kdybych je slyšel poprvé. Kdy jsem je vlastně slyšel naposledy a proč tomu je už tak dlouho? Už dlouho totiž nebyly splněny dvě podmínky, a to 1) mít prostor k tomu se bezstarostně projít, 2) ticho a klid, a tyto dvě podmínky lockdown splňoval. Nemusel jsem totiž jezdit do školy, netrávil jsem většinu dne v ruchu města, nezůstával jsem v žádné kavárně, tělocvičně, ani obchodě. Byl jsem nucen svůj čas trávit venku, a právě venku jsem mohl pozorovat život, na který jsem zcela zapomněl.
Jak se vlastně stane, že člověk opomene svět okolo něj? Domnívám se, že s příchodem na střední školu nastává v životě mladých lidí mnoho změn. V mém případě to bylo dojíždění (které je bez pochyb společné pro mnohé), na které jsem nebyl zvyklý, neboť základní školu jsem měl necelé dvě minuty chůze od domu. Dále i skutečnost, že jsem se rozhodl pokračovat ve studiu na gymnáziu, které kladlo nemalé nároky. Toto nastavení je ale společné pro nespočet dalších, a i přesto ten nespočet dalších nesdílí emoce, které mám já. Tedy myslím si, že zlomový okamžik nastal ve druhém ročníku, kdy jsem se rozhodl svůj volný čas rozkrájet a pečlivě ho přidělit mým jednotlivým zájmům. Vedle sportu, jazyků a hudby jsem se začal věnovat vědě, což obnášelo mou přítomnost v chemických laboratořích někdy i celý den; v zimě jsem za tmy přicházel a za tmy odcházel a těch několik dalších dnů jsem strávil sepisováním mé práce v pokoji se zataženými záclonami. Neboť se mi tato píle vyplatila, další rok jsem se znovu zaměstnal činností obdobnou, ba jsem i některé aktivity opustil. Tato činnost ale vyžadovala až dvouhodinové jednosměrné cestování vlakem, což v důsledku zcela zastínilo, že jsem některé své volnočasové podnikání zavrhl. Nicméně, nejednou jsem uspěl, a tak svých rozhodnutí nelituji. Jenže jaký z toho byl vedlejší účinek? Ztráta kontaktu s okolím, zapomenutí světa za okny, omezení pohybu na několik málo míst, z nichž ani jedno není les, hory, park či říční terasy. Není tedy divu, že když jsem během té jedné procházky zaslechl zpěv letců, uvědomil jsem si, že neslyším jen nějaký hluk, ale že slyším něco výjimečného a krásného.
A možná právě proto jsem onen lockdown vítal spíše s radostí než se zármutkem. Samozřejmě, pouze a jen tehdy, když jsem dokázal nemyslet na globálně se zhoršující situaci. Ale i tak. Svět se zastavil. S distanční výukou bylo možné si do jisté míry rozplánovat týden podle sebe, což v mém případě znamenalo vypracování veškerých úkolů a povinností hned v pondělí, abych mohl ve zbytku týdne na túru nebo se bezstarostně procházet a pozorovat okolí. Posléze při sledování přírody a procházením lesů či hor jsem se cítil zvláštně, cítil jsem se podivně, cítil jsem se tak, jako jsem se již dlouho necítil – cítil jsem se jako malé dítě. Při návštěvě míst, které jsem navštěvoval jako malý, jsem se myšlenkami vrátil do dětství a začal vzpomínat, jaký byl vlastně život tehdy a jaký je teď. Malý kluk, který může bezstarostně a bez obav procházet lesy a luka a vrací se jen o chvíli dřív, než zapadá slunce; maturant, zaneprázdněný nejen studiem, ale i zatížen přemýšlením vlastním a vysokými cíli. Tomu maturantovi ale byla dána příležitost se ještě jednou a naposledy zastavit a vnímat svět okolo tak, jak ho vnímal ten malý chlapec.
Mě celosvětová pandemie ovlivnila neočekávaným způsobem. Tím, že se celý svět zastavil, si mohla Země oddechnout a zotavit se, díky čemuž mohla příroda opět ukázat svůj půvab a připomenout nám, proč je nezbytné ji šetrně opatrovat. Tato menší pauza mi dala příležitost se k ní navrátit a skrze ni jsem měl i příležitost se myšlenkami vrátit zpět do svého dětství a obráceně vidět svou současnost očima dítěte. Bylo mi dovoleno se během této přestávky rozvíjet ve směrech, ve kterých bych se jinak za standardního režimu nerozvinul ať už kvůli časovému vytížení, nebo neschopnosti se pozastavit a sledovat. Můj svět, který se příliš rychle vyvíjí, vyžadoval, abych se zastavil a vzpomenul si na dávno zapomenuté.
[1] Khan, I., Shah, D. & Shah, S.S. COVID-19 pandemic and its positive impacts on environment: an updated review. Int. J. Environ. Sci. Technol. 18, 521–530 (2021). https://doi.org/10.1007/s13762-020-03021-3
[2] Bar, H. COVID-19 lockdown: animal life, ecosystem and atmospheric environment. Environ Dev Sustain 23, 8161–8178 (2021). https://doi.org/10.1007/s10668-020-01002-7
[3] The effects of lockdown on wildlife. Nonsoloambiente.it [online]. Via Bernardino Ramazzini, 4 - 20129 Milano: Nonsoloambiente [cit. 2021-6-28]. Dostupné z: https://www.nonsoloambiente.it/the-effects-of-lockdown-on-wildlife