TMa
The finest reading.
Polštář
Nenávidím svůj polštář. Je hnusný a zmačkaný, proleželý a zničený. Když na něm ležím, dělá se mi zle z toho, jak páchne. Páchne smradem starých lidí bez úspěchu a milujících potomků. Rozhodl jsem se ho proto využívat jinak.
Polštář ve mně vzbuzoval tak nechutné pocity, že jsem ho přestal jako polštář používat. Myslel jsem si, že snad jako dekorace by mi nedělal škodu. Vystavil jsem ho proto na křeslo, na které si nikdy nesedám. Tvoří spolu krásnou dvojici, oba smrdí a motiv oblohy na polštáři se krásně doplňuje s tím hrozným tmavě zeleným polstrováním křesla.
Po této životní změně jsem se rozhodl na jeden večer pozvat spolusedící ze studií ke mně. Můj dům jsem důkladně vyčistil od všech těch špín, které se tam za poslední týdny nashromáždily, voda v kýblu odrážela barvu rzi. Přijav svou návštěvu jsem ji uvedl do obývacího pokoje, kde jsem jí podle slušnosti nabídl kávu a oplatky. Ochotně jsem se jako sluha odebral do kuchyně, kde jsem se jal přípravy kávy.
Vůně kávy se rozptylovala po domově, „jako mraky na obloze,” podle slov drahého hosta. Do kuchyně mi doléhaly chvály mého příbytku a chvály obrazu visícího naproti oknu. Srovnal jsem šálky a pohoštění na tác, na kterém jsem měl již předpřipravenou cukřenku a smetanu, a šel obsloužit mou návštěvu. Zaslechl jsem ovšem podivné dmýchavé zvuky a pleskání, a tak jsem nervózně přidal do kroku, abych spatřil, jak vedle obrazu načechrává ten polštář!
„Nech ten polštář ležet,” položil jsem tác na stůl, „a posaď se! Káva je hotová!” přikázal jsem jí zlehka.
„Takový hezký polštář a ty ho tu necháváš zpustnout,” odpověděla vyčítavě, „kdybys ho jen trochu vyčistil,” snažila se zbavit polštář skvrny, „byl by jako nový!”
Přestával jsem se ovládat a přísně jsem jí nařídil: „Nech ten šeredný polštář na pokoji!”
Lekla se. Vyděšeně se posadila, chopila se šálku a procedila mezi zuby: „Podle mě není šeredný,” a usrkla kávu.
„Podle mě je to starý hnusný špinavý polštář, kterému dělám přílišnou laskavost, když ho nechávám ležet v tak reprezentačním pokoji jako je tento obývák na tamtom křesle!” zařval jsem na ni. „Není to nic jiného než odpad! Troska! Ruina!” ze zuřivosti jsem nebyl schopen ani bez třesu držet šálek. Všechno jsem rozlil, všechno jsem polil, káva obarvila smetanu do barvy bahna, kapky padající do cukřenky připomínaly déšť padající do bláta a oplatky vypadaly jako prkna pro rakev u otevřeného hrobu. Když jsem viděl tu pohromu, vzkázal jsem jí: „Myslím, že bys měla odejít. Už tě tady nechci.”
„Ale-,”
„Vypadni!” Vyhnal jsem ji z baráku a hodil po ní tác.
Ten polštář mě dovádí k šílenství! Musel jsem zakročit. Popadl jsem ho a vyrazil jsem autem pryč. Zastavil jsem na konci pole, kde byla hranice s lesem. Vzal jsem ho za roh svíraje ho v pěsti a překročil jsem hranici. Po překročení jsem polštář mlátil, trhal a bil! Házel s ním o zem a o strom, věšel ho na větve a horlivě naň řval! Pak jsem ale vytáhl nůž a začal jsem do něj bodat a zuřivě ho řezat jako mého otce, než jsem ho tím polštářem udusil! Polštář ale neřval. Byl zticha. Ani nekrvácel. Nezanechával fleky rezavé barvy.
Cáry jsem nechal tam, kde byly, a vydal jsem se zpět. Během cesty se protrhla mračna a začalo se blýskat. Když jsem dorazil domů, blesky mi osvětlovaly můj krok co krok. Zamířil jsem do pokoje, v němž jsem hostil návštěvu, a sesbíral jsem nádobí. To jsem ale vzápětí upustil na zem, když blesk osvítil křeslo a já hrůzou zkameněl. Na křesle ležel objekt velký jako polštář. „Zešílel jsem!” V záchvatu paniky a strachu jsem bez přemýšlení ze šuplíku stolu vytáhl pistoli a zastřelil jsem se.