30 June 2026

Průvodce s mouchou na ruce

„Tak jsme tady.“

„Ve Valmezu?“

Oddychl si a koukl do stropu, „už potřetí, Valašské Meziříčí a Velké Meziříčí jsou dvě (!) odlišná místa,“ vzal batoh a šel ke dveřím.

„Tak ve Velmezu,“ a šel jsem za ním.

„Ach,“ koukl se do země, „zas ty dveře nejdou otevřít!“

„Nojo, to je ve vlaku klasika, jen proto, že to jsou dveře, ještě neznamená, že musí jít otevřít. Ale koukej, mám na to trik.“ Zatlačil jsem na kliku a pak ještě jednou, přešel jsme do vedlejšího vagonu, kde už byly dveře otevřené, a vystoupil jsem.

„Tak vás tady vítám,“ řekl průvodce na zámku a spojil ruce v pěst. „Ne mnoho lidí váže cestu až sem, hahá, a přitom je to taková škoda.“ Samozřejmě, že je to škoda; spíš by mě překvapilo, kdyby nás přivítal slovy, ježiš, vy jste ze všech zámků přijeli zrovna sem, no tak to je nepříjemný. „Původně to byl hrad, tak jako většina zámků u nás, který se ale postupně modernizoval až se přestavěl na renesanční zámek. Přestavbu začali v roce 1447 páni z Lomnice a o skoro 150 let později ji dokončila Alena Meziříčská v roce 1578, ta už nebyla pánem z Lomnice, byla jen z Lomnice,“ usmál se se září v očích, „učinila tak jako vdova, předtím manželka majitele zámku Zikmunda Heldtu z Kementu.“

Hm, 1578 mínus 1447 to… není 150?

„Víte, kde je Kement?“ a vyčkával na odpověď.

Začal jsem, stejně jako ostatní, pomalu kroutit hlavou. „To nevím, bohužel.“

„Já taky ne,“ řekl průvodce. „Vždycky se ptám lidí, jestli to někdo neví, protože ať hledám, jak hledám, tak to nemůžu už několik let nikde dohledat.“ Zatvářil se lehce zklamaně, jako když dojí poslední Toffifee, a pokračoval: „No nic, tak pojďte za mnou.“

Prošli jsme bránou na nádvoří. „Támhle,“ zvedl průvodce jednu ruku, „jak vidíte tu střech,“ a začal kreslit vlnovku, „tak to všechno shořelo.“ Otočil se k nám zády a zvedl ruce před sebe, „no a odsud dál,“ začal natahovat levou ruku doleva, „to vyhořelo,“ a prudce ruce shodil. Otočil se na nás, „to bylo v roce 1723, takže se to znovu přestavělo, tentokrát ale do barokního stylu.“

„Pst!“ strčil do mě Marek, „vidíš to?“

(„…o deset let později to už bylo ale hotové…“)

„Vidím co?“ Svraštil jsem obočí.

„No, koukej!“ Vykulil na mě oči a prudce trhl hlavou k tomu průvodci.

(„… ještě, než upadl zámek do maratonu dědictví, koupil ho jeden šlechtic…“)

Vůbec jsem nechápal. „Koukni se na jeho ruku!“

(„… ostatně, tak se tento okruh také jmenuje…“)

Zakoukal jsem se. Pravou ruku držel průvodce spíše u těla, ale různě s ní máchal a pohazoval, nicméně napříč tomu všemu mu tam seděla moucha. Chodila sem a tam, ale nikdy z té ruky nespadla.

„Tak jo!“ koukl na nás průvodce, „tak jdeme na to!“ A vyrazil s radostí do zámku.

„Dovolte mi vám tedy vyprávět příběh o hraběti Janu Františkovi z Geisrucku,“ prohlásil slavnostně s vykulenýma očima a zdvihnutým obočím ve vstupní hale. „Tento rakouský šlechtic zámek koupil prakticky hnedka po jeho přestavbě. Mělo to mnoho výhod, jako třeba nové podlahy, moderní vytápění, kamna, ono tady totiž zrovna nebylo teplo a teď to taky není úplně na tričko, ale také to mělo jednu velkou nevýhodu.“ Tázavě se koukl do lidí.

Tázavě jsem se podíval nazpět?

„Bylo to drahé!“ A sekl tou pravou rukou do vzduchu.

„Pst!“ Strčil do mě znovu Marek. „Jak je to možný?“ Koukal se na něj podrážděně.

(„… no to víte, tehdy byla móda těch paruk, tak on jich taky pár měl…“)

S kamenným výrazem jsem zíral a taky jsem nechápal.

(„… měl teda panickou hrůzu ze smrti, ale ne je tak ledajakou…“)

Pozoroval jsem tu mouchu a hlavou hýbal podle toho, jak manévroval se svou rukou. „To je divný,“ pošeptal jsem mu nazpět.

„Odborným jazykem,“ průvodce se opět s tázavým, ale profesionálním výrazem otočil na návštěvníky, „trpěl tafofobií, víte, co to je?“ A zase čekal na odpověď.

„Jo,“ řekl jsem nahlas a zamyslel jsem se. „To je ten strach z pohřbení za živa, ne?“

„Přesně tak,“ přikývl průvodce, „ale kromě toho se prostě bál, že zemře nepřipraven,“ začal kroutit tou pravou rukou. „Nejdřív to bylo jen občas, když se ráno necítil dobře, potom to bylo každý třináctý den v měsíc, potom mu kartářka poradila, že by to mělo být každé úterý…“

Přiblížil jsem se k Markovi: „Hele je vůbec živá?“

(„… takže zhruba od roku 1749 začal jezdit skoro výhradně pohřebním vozem…“)

Zapozorovali jsme se.

(„… to kdyby náhodou zemřel, tak aby ho mohli dát rovnou do rakve…“)

Moucha vzlítla. Pohodil rukou, ale potom zase přistála na jeho pěsti.

„Je…“

„Půjdeme teďka po schodech,“ průvodce ukazoval rukou, „a navštívíme jeho komnatu,“ dal se do pohybu, „pečlivě si prosím prohlídněte ty lovecké trofeje, jedna z nich sem totiž nepatří,“ a šel před nás jako první po schodech.

„Je tam ještě někdo?“ Přitom nás ani není tolik a stejně se tam někdo ztratil. „Tak,“ průvodce s vykulenýma očima přikývl, když přišel opožděný nemanželský pár, „už jsme tu všichni?“ Koukl se na nás a přepočítával nás, ale podle mě jen dělal, že nás počítá. „Našli jste tu nepatřící trofej?“

„Byl to ten, tipnu si, krokodýl?“ Ozvala se z ticha jedna stará žena.

„Ano!“ A mávl tou pravou rukou tak silně, že i ke mně doletěl kousek vánku.

„Prosímvás!“ Zakřičel jsem v šoku, protože ta moucha prostě zůstala přilepená na jeho pěsti a ani se nehla. „Uhm…“ všichni se na mě začali koukat, „uhm, proč, nebo, jak jako že sem nepatří?“

„Říká se,“ průvodce se na mě usmál, „že žádná otázka není příliš hloupá, jen hloupá odpověď.“ Usmál jsem se z potěšení. „Tohle je ovšem výjimka,“ řekl, „krokodýli nám tu opravdu nežijí.“ Důrazně na mě koukl. „A teď se prosím zahleďte do rohu komnaty,“ kývl hlavou, „k té posteli, co vás tam překvapí?“

„Viděl jsi to?!“ Pošeptal mi Marek. „Jak se tam drží?!“

(„… nejdříve chodil rakve jen testovat, ale pak si jednu pořídil…“)

Úplně mě to zdeptalo. „Já to fakt nechápu.“

(„… kvalitní dubové dřevo, pořádná a taky drahá paráda, a když už do toho dal tolik peněz, začal v ní i spát…“)

„Hele, ten týpek byl celkem magor, nepřijde ti?“ zeptal se mě.

„Kdo?“

„No ten šlechtic, jezdil v pohřebáku, nacvičoval pohřby, pak spal v rakvi,“ připomněl mi, „je to neobvyklý.“

„Promiň,“ zakroutil jsem hlavou, „ale nezvládám se moc soustředit.“

Průvodce se postavil vedle okna. „Kdybyste vykoukli ven, viděli byste krásnou zahrádku stylizovanou do šachovnice.“ Tak jsme se šel podívat, protože toho jsem si při příjezdu nevšiml. „Teď je tam ale parkoviště,“ dodal, když jsem se vykláněl. „Když se totiž Jan František vzbudil se špatnou náladou, zatroubil a vojáci se museli rychle obléknout, vyzbrojit, přiběhnout a sehrát inscenaci. Nebo takhle,“ dal ruce od sebe, „někdy si chtěl zahrát šachy, dokonce naučili kvůli němu koně chodit o tři políčka, aniž by jezdec sesedl,“ dal ruce do kapsy od bundy.

„Myslíš,“ dloubl jsem do Marka, „že vytáhne další?“

(„… ale šachy jsou zdlouhavé, takže po pár tazích sehráli bitvu, Jan František se pobavil a s lepší náladou vyrazil…“)

„Nebo tam zůstane?“ Odpověděl.

(„… někdy je svolal i odpoledne, nebo vlastně kdykoli, když se necítil dobře, popíjel víno a koukal úplně stejně jako když my koukáme na seriály…“)

Upřeli jsme všechnu pozornost na jeho kapsu.

(„… nebylo to s ním jednoduché…“)

Koukali jsme na jeho kapsu jako na informační tabuli na nádraží, když čekáme, až ohlásí, z kterého nástupiště nám to pojede, dokud neřekl: „Přemístíme se,“ a ukázal pravačkou do vedlejší místnosti.

„Je tam?“

Pak přiložil ruku zase k břichu.

„Je?“

A zpoza palce vylezla ta stejná moucha.

„Do háje!“

„Nené,“ zasmál se, „do tanečního sálu,“ řekl průvodce a levačkou nás popohnal.

„Vážení,“ průvodce zvážněl a trochu se zamračil, „nyní se nacházíme v tanečním sálu. Řekli byste,“ zakoukal se mezi lidi, „že tady hrabě pořádal večírky, koncerty a takové ty šlechtické záležitosti, jako každý druhý bohatý šlechtic v té době.“ Ano, to bych čekal. „Jan František ale ne!“ A zase cukl tou svou rukou a ta moucha se sotva hnula! „Tady se nacvičovaly ty pohřby,“ moucha mu lezla po hřbetu ruky, „jak jsem dříve zmiňoval. Hrabě si totiž vymyslel proceduru, kterou je nutno vykonati, aby bylo nad slunce jasnější!“ Zvýšil hlas. „Že pán je mrtev!“ Zafoukal studený vánek. „Za prvé!“

„Hele, koukej,“ upozornil mě Marek. Průvodce totiž zvedl palec na pravačce směrem k nám.

(„… nesměl dýchat…“)

„Ta moucha leze úplně všude,“ zrovna když mu lezla po bříšku palce.

(„… za druhé…“)

„Stalo se ti někdy,“ nevěřícně koukal, „že by nějaká moucha zůstala třeba jen na chvíli na jednom místě?“ Průvodce zavěsil ruce.

(„… a za třetí, nenechával totiž nic náhodě…“)

Povzdechl jsem si. „Ani když mi shnily brambory, tak jsem neviděl mouchu takhle pečlivě setrvávat na jednom místě,“ zakroutil jsem hlavou.

„Dochoval se v dopisech ještě čtvrtý krok,“ spustil průvodce po krátké pauze, „že bylo nutné mu jehlou propíchnout srdce a nožem přeříznout krční tepnu.“ Někteří lidé v sálu se zděsili. To jako nikdy neviděli člověka vykrvácet? „Oficiálně to bylo proto, aby maximálně eliminovali možnost, že by byl pohřben zaživa.“ Řekl rázně a spojil ruce pěstmi. „Neoficiálně,“ zvedl pravačku před sebe, „to bylo ale prý proto, že když už by konečně zemřel, tak aby náhodou zase neoživl,“ zasmál se.

„A tomu tam ta moucha jako nevadí?“ zeptal jsem se Marka.

„Nakonec, to mi nebudete věřit,“ průvodce začal končit exkurzi – určitě tomu budu věřit víc, než že mu hodinu leze moucha po ruce – „pan hrabě nezemřel na cestě, nezemřel ani ve spánku a ani nezemřel po pohřbení zaživa!“ Průvodce se nadechl. „Zemřel totiž ve vodě. Utopil se!“ Odmlčel se. „Spadl totiž roku 1761 z mostu do Dunaje, a protože neuměl plavat, tak se utopil a řeka ho odplavila bůhvíkam, jeho tělo se nenašlo, a tak se ta jeho rakev a celý ten pohřební obřad nikdy nevyužil.“ Někdo se zasmál, někteří vyvalili oči a některým to bylo asi i líto. „Tady bych chtěl zdůraznit, že někteří lidé zasvětili významnou část svého života studiu a přípravě onoho pohřebního obřadu.“ Ostře se zakoukal do publika. „Člověk by skoro řekl, že…“

„Roky akademie přišly vniveč?“ Doplnil jsem.

„Jóóó!“ Přikyvoval průvodce s širokým otevřeným úsměvem. A tou mouchou na ruce. „Co se dá dělat, tak alespoň tu ta rakev zůstala a máme tu překrásný exponát.“

Vyšli jsme ze zámku na nádvoří a průvodce spustil: „Tak, vážení a milí, přátelé, to je ode mě všechno,“ s krásným úsměvem a zářivýma očima se podíval mezi lidi. „Ještě jednou, jsem moc rád, že jste přijeli na náš zámek a budu jedině rád,“ mával s pěstičkou a tou mouchou vzhůru, „když se tady někdy v budoucnu zase potkáme, anebo sem pošlete své blízké, známe, kamarády nebo vzdálené, neznámé a nepřátele, hehehé,“ a s úsměvem přikývl.

„Děkujeme!“

„Děkujeme.“

„Taky děkujeme!“

Tlesk tlesk tlesk tlesk.

„Na shledanou!“

Tlesk tlesk tlesk.

Šťouchl do mě. „To není možný, že mu tam celou dobu leze po ruce.“

(… tlesk tlesk tlesk tlesk …)

„Žejo!“ Vyhrkl jsem.

(„Na shledanou!“)

„Já to nechápu, já se ho jdu zeptat,“ a šel jsem.

„Ježiš!“ Vyprskl. „Neblbni“

„Prosímvás,“ odkašlal jsem si. „Já mám takový dotaz.“ Zakoukal jsem se na jeho boty. „Víte, já nevím, jestli mi zvládnete odpovědět, ale tady s kolegou,“ ukázal jsem na Marka, šel totiž za mnou, samozřejmě, „jsme si všimli takové… věci…“ Průvodce se svým typickým úsměvem na nás mile koukal svýma velkýma příjemnýma očima. „No prostě, ehm, my jsme si všimli, že máte celou dobu na ruce tu mouchu a že ona prostě neulítne děj se co děj, a pořád leze po vaší ruce.“

„Jó, hele,” pozdvihl obočí, „to je úplně jednoduchý,” řekl hlasem toho dobrého matikáře, který ti to vysvětlí tak, že to navždy pochopíš. Zvedl ruku, otevřel ji a ukázal, „já mám totiž celou dobu v ruce hovno.“