Kousek dortu

Představ si, že jsi ve středověku a koukáš na popravu mečem.
Popravčí odděluje hlavu od těla, ale místo toho, aby to udělal jednou ranou,
je už na třetím pokusu a hlava ne a ne odpadnout.
Už je tam kaluž krve
a ten člověk dávno přestal řvát.
Popravčí to ale nevzdává a pokračuje,
zatímco lidé mají oči odvrácené.

Nyní, naštěstí,
je velmi jednoduché vyhnout se takovému představení
ale i tak tvá duše
může trpět podobně.

Představ si, že jdeš se svými kamarády do cukrárny a koupíš jim dort.
Vidličkou nebo lžicí
zákusek si užívají,
ale je tam někdo, kdo není schopen sníst to,
co se mu na stůl položilo.
Místo toho, aby ho podebral nebo nabodl,
ten čerstvě ukrojený kousíček,
tomu dortu ubližuje ve snaze nabrat to, co právě oddělil.
Sousto padá a rozpadá se
a s každým pokusem se zmenšuje a zmenšuje.
Jsem si jistý, že to jsou jeho pokusy utéct někam, kde existuje méně.
Na příklad do neexistence!
A nebude to do pusy,
nýbrž osvobodit se od vlastní hmoty.

Nelze přestat se koukat
a je nutno zdůraznit,
že ten kamarád bude pokračovat,
se smíchem,
protože věří, že je to výsledek jeho nemotornosti.
Nemotornosti, jejíž důsledek je totální destrukce toho dortu,
srovnání ho s talířem,
něco, co by ani sloni nedokázali!

V tuto chvíli zpochybňuji jakýkoli mixér,
který jsem kdy potkal,
neboť tento chlapec zkapalnil svůj zákusek,
vytvořil pro něj omáčku
a stále ještě ani neolízl svoji vidličku.
Je to jako kdybych se koupal ve vlastní krvi.

Doopravdy je mi líto pozorovat tento moučník,
jak je zneužívaný, jako kdyby to byl starý papír.
Kéž bych to mohl předpovědět,
ale myslím si, že ani toho nejmlsnějšího sadistu by nenapadlo, že by někdo mohl týrat něco tak…!
chudáčku…

Kdyby ti lidé měli pistole,
přikročili by k odsouzenému
a vstřelili by mu kulku
PŘÍMO TAM, kde mu končí vous.

Ale stejně jako oni,
nemám pistoli,
a tak můžu jen doufat,
že to brzy bude v minulosti.